Je 5:30 17. listopadu 2020. Normální lidé ve svátek spí. Já ne. Vzbudil mě sex. Bohužel ne ten můj. Ale takový divoký sen, co si z něj moc nepamatuju, ale vim, že tam byl sex. Co na to C.G. Jung ?
Co tedy budu dělat? Dám si jeden díl The Crown nebo si půjdu meditovat. Jsem líná. Zase si to uvědomuju. Nechce se mi věnovat pozornost mému dechu. To totiž znamená, že si má sednout na zadek a nic nedělat. Skvělý, velká zábava. Nemáte toho víc ?
OK, už si na to napsala článek, asi není úplně marnej, tak vzhůru do praxe. Bez praxe nejsou koláče. Kovářova kobyla chodí bosa. Ještě chvíli budeš odmlouvat a střihnu ti takovou, že se ti otočí hlava kousavým dozadu. Jojo. Naskakují vzorce a mozek rozehrává svou symfonii.
Ale já jsem řekla ne! Beru si deku a fatboye (jasně, fajnšmekři si sedají na zem), nořím se do ticha, naposledy se nadechnu a zavírám oči.
——
Mozek: No, a teď tu v tom budeš dřepět a já tě zasypu milionem myšlenek a pěkně tu ten bordel budeme spolu přehazovat a rozmazávat. Vzpomínáš na kydání hnoje? Tak to byla oproti tomu velká zábava.
Já: díky kámo. Trochu tě znám, nějak vim, do čeho jdu.
Mozek: Tak kde začneme, krásko?
Já: haha, nech si ty vtipy. Seš furt stejnej.
Mozek: proto mě miluješ.
Já: jo, to víš, že jo. Nemůžu tě vystát, ale máma říkala, že se občas na něco hodíš, tak si tě mam nechat.
Mozek: i kdybys nechtěla, budu tu.
Já: tak ještě, že moc chci. Že jo. To je pro vztah důležitý. Chtít s tím něco dělat.
Mozek: SEX SEX SEX
Já: ???
Mozek: dobrej začátek ne?
Já: trapný. Jak z devadesátek. Nemáš tam něco konstruktivního?
Mozek: Bolí tě záda. Je ti zima. Už bys to měla vzdát.
Já: Běž do háje, teď jsem začla. Nepovolim.
Mozek: Ale povolíš. Vždycky povolíš.
Já: jasně, ty vole, jinak bych tady seděla až do zejtra anebo do smrti. To by se ti líbilo co?
Mozek: ani ne, není to taková sranda. Ale zase bych do tebe mohl hučet a to mě celkem baví.
Já:Pomalý nádech. Vdechuji energii. Vnímám jak se proudící dech dostává skrze nosní dírky do krku. Putuje do břicha.
Mozek: a už je v břichu a ty jsi děsně pomalá, moc dlouho o tom přemýšlíš a než vědomě dojdeš do břicha, tak už se zase nadechuješ. Nejde ti to.
Já: No a co, budu na sebe hodná. Je to trénink.
Já: Pomalý nádech. Vdechuji energii. Vnímám jak se proudící dech dostává skrze nosní dírky do krku. Putuje do břicha. A pak níž, do pánve. S výdechem čistím z těla negativní energii. Úplně cítím jak se ta špatná energie odloupává, jako kůra ze stromů. Dech se skrze nosní dírky dostává zpět ven. Je příjemně teplý, ohřátý mým tělem.
Mozek: pojď si povídat.
….(ticho)….
Já: jindy ano?
Mozek: teď prosím.
Já: dýchání je pro nás oba dobré. Později si budeme povídat. Můžeme se takhle domluvit?
Mozek: hm…
Já: to jsem ráda 🙂
Já: Pomalý nádech. Vdechuji světlou energii. Vnímám jak se proudící dech dostává skrze nosní dírky do krku. Putuje do břicha. A pak níž, do pánve. S výdechem čistím z těla negativní energii.Úplně cítím jak se ta špatná energie odloupává, jako kůra ze stromů. Dech se skrze nosní dírky dostává zpět ven. Je příjemně teplý, ohřátý mým tělem.
——-
Otevírám oči. Mozek už je natěšený na pokec a já se usmívám, protože jsme to spolu zase zvládli. Vždycky to zvládneme. Je to jen otázka tréninku. Je mi hezky po těle. Cítím klid a radost.
Pamatujete si, když jste se poprvé učili chodit? Ne?…. Vy si to vážně nepamatujete?! …. No dobře, já taky ne. Ale prej jsme všichni padali. Jako pořád. Zkusíš, spadneš. Zkusíš, spadneš. Zkusíš, 3s stojíš a zase spadneš. A teď chodíme! Někteří z nás dokonce běhají. A teď si představte, kdybyste to vzdali. Prostě si řekli: hele mě stačí chodit po čtyřech, psi to tak taky maj a koukej kam to dotáhli ! Nebo můžeme dokonce jen ležet. To je taky dobrý ne?
Jako je. Co si budeme povídat, že jo. Ale pamatujete na ten štrůdl z minulého článku? Bez chození si ho těžko upečete. Můžete samozřejmě počkat až vám někdo zaklepe na dveře se štrůdlem. Jenže vy si ho stejně nevyzvednete, když nebudete umět chodit. Když budete dost lenivý a chytrý a pořídíte si vozík, tak si pro něj nějak dojedete. Ale počkejte až vám spadne na tu zem. To vohejbání přes vozík je fakt vopruz. Možná to chození není zas tak blbý a za to padání se vyplatilo.
Tak čau, jdu si upéct štrůdl a pokecat s Mozkem. Slíbila jsem mu to :).